Amadeus: ze zákulisí představení

Kdybychom to měli aktuálně spočítat, tak na Amadeovi se podílí přes třicet lidí. Ukočírovat tak velký tvůrčí tým i z produkčního hlediska není nic jednoduchého, ale pro režiséra Jakuba Hekla je to další výzva.

Kuba je studentem oboru činoherní režie na Divadelní fakultě JAMU v Brně, kde ho čeká absolutorium. Na své režijní dráze už má za sebou několik projektů a stáží napříč školou a divadly. Pro vsetínské publikum je režijně známý díky svému autorskému hudebnímu dramatu Frau Dietrich a Madame Piaf a dramatizaci deníků Ilsy Eichnerové Očima dítěte. A co ho na Amadeovi přitahuje?

„Když se řekne jméno Salieri, hned se nám vybaví vlastnost s tím spojená – závist. Je to podobné, jako když se při vyslovení jména Einstein vybaví pojem genialita. Tato představa může být mnohdy zavádějící. Amadeus není pro mě jen o tom, co je člověk schopen udělat ze závisti. Fascinující je právě ta cesta k destrukci toho druhého. Jsme svědky toho, jak se Salieri, který zastává etické a mravní zásady, proměňuje do manipulativního démonického člověka. Je to především hra, ve které nevíte, komu ještě můžete věřit a ironií toho všeho je ten fakt, že nejupřímnější postavou je právě Mozart.“

Druhé oči režiséra, příprava programu a textu hry, komunikace s diváky a sáhodlouhé rozpravy nad režijně dramaturgickým konceptem. To vše ztělesňuje Veronika Onheiserová, která je dramaturgyní inscenace Amadeus.

Veronika, rodačka z Rožnova, studovala divadelní dramaturgii v ateliéru prof. PhDr. Václava Cejpka na Divadelní fakultě JAMU a v současnosti působí jako lektorka Divadla Husa na provázku. Je nově studentkou oboru estetika na Filozofické fakultě MUNI. Když zrovna nezkouší nebo nestuduje, věnuje se poezii. Důkazem toho je i inscenace Překrásná je nepotřeba nářku, která vycházela z poezie Jana Skácela a Veronika u ní byla spoluautorkou a dramaturgyní. A co říká o Amadeovi?

„Úzkostlivý pocit zbytečnosti je v dnešním zrychleném a neklidném světě stále častější a běžnější. Proto tak rozumíme postavě Salieriho. Souzníme s ním, možná mu i dokonce fandíme – vždyť život je přece tak nespravedlivý! Přidáváme se k jeho zástupu průměrných… Nebo také ne, na rozdíl od Salieriho totiž máme možnost se ještě rozhodnout. Můžeme žít jinak, zasvětit svůj život přece jen něčemu smysluplnému.“